Jelikož byl dnes poslední den na celodenní výlet, tak jsem chtěl ještě jednou zkusit vyrazit k oceánu. Měl jsem od kolegy slíben odvoz, ale kolega nakonec nemohl, takže jsem vyrazil vlakem. Nejpomalejším osobákem, který zastavuje v každé díře to trvalo skoro hodinu a byl jsem v Keelungu, přístavu na severovýchod od Taipeie.
Sehnal jsem místní mapu a vyrazil k vodě. Jelikož vhodná pláž byla moc daleko na pěší tůru, tak jsem vyrazil autobusem. V mapě bylo napsané číslo autobusu a jméno zastavky, na které je potřeba vystoupit. Jenže Keelung je jen místní díra, takže s angličtinou si tady moc nelámou hlavu. Jména zastávek pouze v čínštině, a v autobuse žádné hlášení zastávek. Navíc Keelung je město v kopcích, takže autobus to pěkně šněroval. Takže to dopadlo tak, že jsem byl skoro na konečné a v autobuse nikdo další. Tak se mě řidič začal hodně lámanou angličtinou ptát, kám že to mám namířeno. Když jsem mu s mapou v ruce vysvětlil, že někam k pobřeží, tak mi sdělil, že jsem špatně. Ale alespoň mi ukazál, že poblíž je stará pevnost, a navíc mě hodil k cestě nahoru, tak alespoň něco.
V popředí jsou zbytky pevnosti, hned vedle místní elektrárna. K moři je samozřejmě útes, takže dolů se jít nedalo.
Na druhé straně je vidět přístav v Keelungu. Přístav je to obrovský, druhý největší na Taiwanu.
Zpět do centra
Už jsem to chtěl vzdát a jet zpět do Taipeie, ale po dalším zkoumání mapy jsem se rozhodl zkusit autobus ještě na druhou stranu města, do parku Hoping island. No a vyplatilo se. Nádherné pobřeží:
A tady jsem smočil nohy v Tichém oceánu :)
Pár kýčovek obecných:
Místní koupaliště, v pozadí uprostřed je na kopci ta pevnost, kde jsem byl předtím.
No a pak už jen zpět na nádraží. Tam to bylo opět zajímavé, jelikož odjezdy vlaků byly kompletně v čínštině. Naštěstí se mi podařilo trefit správný vlak.
A teď už jen sbalit se a zítra hurá do ČR.
sobota 12. července 2008
pátek 11. července 2008
11.7.
Zemětřesení! Byl to takový lehký zachvěv, že kdyby mi to kolegové neřekli, tak jsem si myslel, že se jen trochu zahoupala židle :)
Je pátek večer, tak jsem byl jen tak kouknout ve městě. Narazil jsem na jeden chrám, jeden z největších, co jsem tady zatím viděl. Všude tam bylo na stolech obětováno spousta jídla, a ta vůně vonných tyčinek..
Je pátek večer, tak jsem byl jen tak kouknout ve městě. Narazil jsem na jeden chrám, jeden z největších, co jsem tady zatím viděl. Všude tam bylo na stolech obětováno spousta jídla, a ta vůně vonných tyčinek..
neděle 6. července 2008
6.7. - Taroko Park
Z dneška toho mám strašně moc, tak nejdřív bazén a pak se so toho pustím. Snad to stihnu ještě dnes. ..... Tak jsem to včera nestihl :)
Měl jsem v plánu vyrazit taky konečně na výlet někam úplně z města. První možnost byla jet vlakem na východní pobřeží. Podívat se tam po nějakém městě, vykoupat se v Tichém oceánu. Druhá možnost byla zkusit znovu rychlovlak a jet do třetího největšího Taiwanského města, Taichongu. Tentokrát jsem vstal opravdu brzo a už po osmé vyrazil z hotelu směr nádraží. Na nádraží kupodivu u jednoho okénka mluvili i anglicky, tak nebyl problém koupit lístek na vlak.
Železniční síť je tu extrémně jednoduchá, takže člověk se snad ani nemůže ztratit. Ze severu na jih, jedna trasa po východním pobřeží, jedna trasa po západním.
Nakonec jsem vybral jízdu obyčejným vlakem do města Hualien na východním pobřeží. Hualien je skoro v polovině ostrova, takže jízda trvá asi dvě a půl hodiny. Ale výhledy z vlaku stojí za to, takže cesta docela slušně ubíhala. První hodinu sice nic moc, ale pak se vlak dostane k pobřeží a to je paráda. Jeden tunel za druhým a výhled na strmé útesy padající do moře:
V poledne jsem dorazil do Hualienu. Měl jsem tak pět hodin času a nevěděl jsem co dělat. Chvíli jsem se motal kolem nádraží a pak se vydal směr moře. Ušel jsem asi tak padesát metrů a odchytla mě Tiffany, místní taxikářka, která dělá i tak trochu průvodkyni. A první větou na mě: "Excuse me, do you speak chinese?". Tak jsem se zasmál a pokračovali jsme anglicky. Po chvíli jsme se domluvili na tom, že mě provede po místním národním parku, Taroko National Park. Program na celé odpoledne, jinak než taxíkem bych to neměl šanci stihnout, a cena nebyla tak hrozná. A vzpomněl jsem si, že jsem ten park viděl někde na netu a vypadal fakt dobře, tak jsem si řekl proč ne a jeli jsme.
Po asi půl hodině cesty jsme byli u vstupu do parku:
Začátek soutěsky:
Eternal spring shrine (Svatyně věčného pramenu by se to dalo přeložit) je na počest padlým dělníkům, kteří budovali tuto silnic, která jako jedna z mála spojuje východní a západní pobřeží Taiwanu přes hory, které dosahují výšky 3-4 kilometry:
Pokračovali jsme k přehradě, v níž je voda takhle nádherně zbarvená díky místnímu mramoru, myslím, že jediné místo na Taiwanu, kde se dá najít mramor:
Vstup na jednu z mnoha stezek, které tu v okolí jsou. Bohužel nebyl čas pouštět se do nějakých větších akcí:
Další atrakce, Swallow Grotto, neboli Jeskyně vlaštovek (neptal jsem se, jestli ty vlaštovky jsou evropské nebo africké, ale stejně by to průvodkyně asi nepochopila :)) Ačkoliv to na fotkách moc nevypadá, na dno je to slušných 50 metrů:
Navazuje další jeskyně, která má v čínštině zcela jistě poetický název, v překladu Jeskyně devíti zákrut:
Průvodkyně mě vždycky vysadila na začátku cesty, a počkala na konci, takže je fajn, že jsem se i prošel a nemusel jsem se nikam vracet.
Pokračujeme:
Visutý most vedoucí na další stezku, docela slušně se houpal:
A tohle už je poslední místo, kde jsme se otočili a jeli zpět. Chrám nad soutokem:
No a pak už hurá zpět na nádraží. Celá nedělní akce byla sice jako exkurze japonských turistů (tady vystup, tady si to vyfoť..), ale alespoň jsme stihli projet to nejzajímavější z parku behěm čtyř hodin. Ale dal by se tu strávit klidně i týden.
wikipedia
Dnes jsem se v práci dozvěděl, že prý je docela těžké rezervovat si ve vlaku z Hualienu místenku. Je fakt, že dost lidí stálo v uličce. Ale asi jsem měl štěstí, přišel jsem na nádraží k okýnku, a že chci místenku do nejbližšího možného vlaku do Taipeie a prodavač na mě: "Co ten vlak za pět minut?" Tak jsem to odkýval a bylo to.
Cesta zpátky uběhla celkem rychle. Ve vlaku jsem potkal jednu místní milou slečnu, která mi nádhernou angličtinou kupodivu bez čínského přízvuku pochválila triko Taipei 101, které jsem měl na sobě. Tak jsme si popovídali, ale jen chvíli, bohužel jsem musel vystupovat :(
Měl jsem v plánu vyrazit taky konečně na výlet někam úplně z města. První možnost byla jet vlakem na východní pobřeží. Podívat se tam po nějakém městě, vykoupat se v Tichém oceánu. Druhá možnost byla zkusit znovu rychlovlak a jet do třetího největšího Taiwanského města, Taichongu. Tentokrát jsem vstal opravdu brzo a už po osmé vyrazil z hotelu směr nádraží. Na nádraží kupodivu u jednoho okénka mluvili i anglicky, tak nebyl problém koupit lístek na vlak.
Železniční síť je tu extrémně jednoduchá, takže člověk se snad ani nemůže ztratit. Ze severu na jih, jedna trasa po východním pobřeží, jedna trasa po západním.
Nakonec jsem vybral jízdu obyčejným vlakem do města Hualien na východním pobřeží. Hualien je skoro v polovině ostrova, takže jízda trvá asi dvě a půl hodiny. Ale výhledy z vlaku stojí za to, takže cesta docela slušně ubíhala. První hodinu sice nic moc, ale pak se vlak dostane k pobřeží a to je paráda. Jeden tunel za druhým a výhled na strmé útesy padající do moře:
V poledne jsem dorazil do Hualienu. Měl jsem tak pět hodin času a nevěděl jsem co dělat. Chvíli jsem se motal kolem nádraží a pak se vydal směr moře. Ušel jsem asi tak padesát metrů a odchytla mě Tiffany, místní taxikářka, která dělá i tak trochu průvodkyni. A první větou na mě: "Excuse me, do you speak chinese?". Tak jsem se zasmál a pokračovali jsme anglicky. Po chvíli jsme se domluvili na tom, že mě provede po místním národním parku, Taroko National Park. Program na celé odpoledne, jinak než taxíkem bych to neměl šanci stihnout, a cena nebyla tak hrozná. A vzpomněl jsem si, že jsem ten park viděl někde na netu a vypadal fakt dobře, tak jsem si řekl proč ne a jeli jsme.
Po asi půl hodině cesty jsme byli u vstupu do parku:
Začátek soutěsky:
Eternal spring shrine (Svatyně věčného pramenu by se to dalo přeložit) je na počest padlým dělníkům, kteří budovali tuto silnic, která jako jedna z mála spojuje východní a západní pobřeží Taiwanu přes hory, které dosahují výšky 3-4 kilometry:
Pokračovali jsme k přehradě, v níž je voda takhle nádherně zbarvená díky místnímu mramoru, myslím, že jediné místo na Taiwanu, kde se dá najít mramor:
Vstup na jednu z mnoha stezek, které tu v okolí jsou. Bohužel nebyl čas pouštět se do nějakých větších akcí:
Další atrakce, Swallow Grotto, neboli Jeskyně vlaštovek (neptal jsem se, jestli ty vlaštovky jsou evropské nebo africké, ale stejně by to průvodkyně asi nepochopila :)) Ačkoliv to na fotkách moc nevypadá, na dno je to slušných 50 metrů:
Navazuje další jeskyně, která má v čínštině zcela jistě poetický název, v překladu Jeskyně devíti zákrut:
Průvodkyně mě vždycky vysadila na začátku cesty, a počkala na konci, takže je fajn, že jsem se i prošel a nemusel jsem se nikam vracet.
Pokračujeme:
Visutý most vedoucí na další stezku, docela slušně se houpal:
A tohle už je poslední místo, kde jsme se otočili a jeli zpět. Chrám nad soutokem:
No a pak už hurá zpět na nádraží. Celá nedělní akce byla sice jako exkurze japonských turistů (tady vystup, tady si to vyfoť..), ale alespoň jsme stihli projet to nejzajímavější z parku behěm čtyř hodin. Ale dal by se tu strávit klidně i týden.
wikipedia
Dnes jsem se v práci dozvěděl, že prý je docela těžké rezervovat si ve vlaku z Hualienu místenku. Je fakt, že dost lidí stálo v uličce. Ale asi jsem měl štěstí, přišel jsem na nádraží k okýnku, a že chci místenku do nejbližšího možného vlaku do Taipeie a prodavač na mě: "Co ten vlak za pět minut?" Tak jsem to odkýval a bylo to.
Cesta zpátky uběhla celkem rychle. Ve vlaku jsem potkal jednu místní milou slečnu, která mi nádhernou angličtinou kupodivu bez čínského přízvuku pochválila triko Taipei 101, které jsem měl na sobě. Tak jsme si popovídali, ale jen chvíli, bohužel jsem musel vystupovat :(
sobota 5. července 2008
5.7.
Sice už je neděle a dnešní výlet byl fantastický, ale ještě zbývá napsat něco o sobotě.
Po ránu jsem se vypravil na sever od Taipeie do místních kopců. Metrem pohoda, ale potom bylo potřeba i kus autobusem a to už tak jednoduché nebylo. V podstatě všechny zastávky jsou tady na znamení, takže když se zpoza rohu vyřítí autobus a hrne si to na plný plyn, tak je potřeba rychle zjistit číslo a mávat, dokud je čas. Napodruhé se zadařilo. Cesta byla do docela prudkého kopce, ale řidič se s tím nemazlil. Takovouhle jízdu minibusem jsem snad ještě nezažil, bylo to i horší než některé místní taxíky a to už je co říct.
Po půlhodině kličkování serpentýnami do kopců řidič něco zamumlal čínsky a všichni začali vystupovat. Nejspíš to byla konečná (bus to byl okružní, tak to nejspíš byla nejvzdálenejší zastávka, kam nás mohl dovést), tak jsem vystoupil taky. Uprostřed kopců, nalevo prales, napravo prales, kolem pár chatrčí, a žádný pořádný výhled nikam. Problém tady je, že to, co není vybetonované nebo udržované, je zarostlé pralesem, takže bez mačety mimo cestu ani rána. Tak jsem se vydal po silnici nahoru.
Po asi hodině cesty jsem si říkal, že bych se měl pomalu vrátit, když v tom jsem narazil na začátek značené stezky. Stezka měla 2km a na konci měl být nějaký vyhlídkový bod. Tak jsem neodolal a vydal se vzhůru. Stezka vypadá asi takto, nalevo prales, napravo nejspíš bambus a uprostřed dlážděná cesta:
Chvíli jsem stoupal do kopce, ale pak začala cesta klesat. Po asi půl hodině jsem dorazil na takovouto vyhlídku:
Výhled sice pěkný, ale zase bohužel opar - v parném létě se nedá čekat nic jiného, takže fotky nic moc:
Z vyhlídky potom vedla cesta dolů směrem k metru, tak jsem se po ní vydal. Sestup byl pěkně úmorný, navíc jsem neměl v GPS uloženou polohu stanice metra (tuhle chybu už doufám neudělám), takže jsem i trochu bloudil, ale nakonec se podařilo.
Po cestě na hotel jsem se ještě zastavil na nádraží, kouknout jak tady jezdí vlaky. U té příležitosti jsem bliknul druhý nejvyšší mrakodrap (cca 45 pater) v Taipei, který je hned vedle nádraží:
A taky místní nádraží:
Jinak tady v centru města kolem nádraží jsou kolem stanic metra obrovské nákupní centra. Dá se tu jít kilometry a kilometry a pořád všude obchody. Výhoda je v tom, že člověk nemusí přecházet žádné křižovatky a hlavně je tu klimatizace. Takže pod zemí se během dne vyskytuje víc lidí než na ulicích.
Po ránu jsem se vypravil na sever od Taipeie do místních kopců. Metrem pohoda, ale potom bylo potřeba i kus autobusem a to už tak jednoduché nebylo. V podstatě všechny zastávky jsou tady na znamení, takže když se zpoza rohu vyřítí autobus a hrne si to na plný plyn, tak je potřeba rychle zjistit číslo a mávat, dokud je čas. Napodruhé se zadařilo. Cesta byla do docela prudkého kopce, ale řidič se s tím nemazlil. Takovouhle jízdu minibusem jsem snad ještě nezažil, bylo to i horší než některé místní taxíky a to už je co říct.
Po půlhodině kličkování serpentýnami do kopců řidič něco zamumlal čínsky a všichni začali vystupovat. Nejspíš to byla konečná (bus to byl okružní, tak to nejspíš byla nejvzdálenejší zastávka, kam nás mohl dovést), tak jsem vystoupil taky. Uprostřed kopců, nalevo prales, napravo prales, kolem pár chatrčí, a žádný pořádný výhled nikam. Problém tady je, že to, co není vybetonované nebo udržované, je zarostlé pralesem, takže bez mačety mimo cestu ani rána. Tak jsem se vydal po silnici nahoru.
Po asi hodině cesty jsem si říkal, že bych se měl pomalu vrátit, když v tom jsem narazil na začátek značené stezky. Stezka měla 2km a na konci měl být nějaký vyhlídkový bod. Tak jsem neodolal a vydal se vzhůru. Stezka vypadá asi takto, nalevo prales, napravo nejspíš bambus a uprostřed dlážděná cesta:
Chvíli jsem stoupal do kopce, ale pak začala cesta klesat. Po asi půl hodině jsem dorazil na takovouto vyhlídku:
Výhled sice pěkný, ale zase bohužel opar - v parném létě se nedá čekat nic jiného, takže fotky nic moc:
Z vyhlídky potom vedla cesta dolů směrem k metru, tak jsem se po ní vydal. Sestup byl pěkně úmorný, navíc jsem neměl v GPS uloženou polohu stanice metra (tuhle chybu už doufám neudělám), takže jsem i trochu bloudil, ale nakonec se podařilo.
Po cestě na hotel jsem se ještě zastavil na nádraží, kouknout jak tady jezdí vlaky. U té příležitosti jsem bliknul druhý nejvyšší mrakodrap (cca 45 pater) v Taipei, který je hned vedle nádraží:
A taky místní nádraží:
Jinak tady v centru města kolem nádraží jsou kolem stanic metra obrovské nákupní centra. Dá se tu jít kilometry a kilometry a pořád všude obchody. Výhoda je v tom, že člověk nemusí přecházet žádné křižovatky a hlavně je tu klimatizace. Takže pod zemí se během dne vyskytuje víc lidí než na ulicích.
středa 2. července 2008
2.7.
Tak dnes mě opět překvapily ceny v místních restauracích. Šli jsme na oběd do jedné docela pěkné restaurace. Měli jsme tam kopec jídla: polévku, rýži, maso, salát, dezert, ovoce, vodu, džus. No a za dva lidi to bylo dohromady se vším všudy 150 Kč.
Netuším proč, ale jsou tu všude otevřené dveře na pánské záchodky a nikomu nevadí, že jsou vidět pisoáry. V práci, v metru, u zoo (tam na pánských WC dokonce uklízečky v klidu stály a kecaly), a dokonce i v jedné hospodě - tam byly na WC pouze lítací dveře (takové ty od pasu po ramena, jako do salónu na divokém západě).
Měl jsem dnes myslím poprvé docela klidnou jízdu taxíkem. Zajímavé bylo, že řídila ženská :-O
Netuším proč, ale jsou tu všude otevřené dveře na pánské záchodky a nikomu nevadí, že jsou vidět pisoáry. V práci, v metru, u zoo (tam na pánských WC dokonce uklízečky v klidu stály a kecaly), a dokonce i v jedné hospodě - tam byly na WC pouze lítací dveře (takové ty od pasu po ramena, jako do salónu na divokém západě).
Měl jsem dnes myslím poprvé docela klidnou jízdu taxíkem. Zajímavé bylo, že řídila ženská :-O
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)